Které dítě je vlastně obézní?
Zdánlivě nadbytečná, triviální či nevhodná otázka. Opak je však pravdou. Pokusím se proto o hlubší pohled na věc. Tento text je hlavně pro zvídavější povahy, protože je spíše technického charakteru.
Z odborného medicínského pohledu je totiž tato kapitola zatím ne zcela vyřešená a v dětském věku nemá ještě zcela ustálenou terminologii. Obezitou vcelku jednotně chápeme nadměrné zmnožení tukové tkáně. Zde už vzniká první problém, tolik typický pro celou dětskou medicínu. Co je vlastně normální množství tukové tkáně u dítěte?
Vývoj dítěte je od narození nerovnoměrný, má různé růstové fáze, ve kterých je například ovlivňován různými hormonálními systémy. Proto se s věkem mění i stavba a složení těla. Relativní objem tukové tkáně po prvním roce věku klesá a mezi 5. až 6. rokem dosahuje svého minima. Od tohoto věku pak trvale stoupá až do dospělosti. Tento zvrat ve vývoji tukových zásob se v literatuře označuje jako „adiposity rebound“. Jen pro názornost jak ta křivka vypadá použiji věkovou distribuci BMI indexu (viz dále) ze stránek americké CDC:

Jaké metody vlastně máme k přesnému měření tukové tkáně? Většinou drahé, náročné a často pro dítě zatěžující (rentgenologická DEXA, MRI, SONO, pokročilá bioelektrická impedance), nebo pro populační studie relativně složité měření kožních řas. Proto ani nemáme ustálené normy pro podíl tuku u dětí ve vztahu k věku. Není ani rozhodnuto, zda je vhodnější udávat procentuální podíl tuku, objem tuku, nebo nějaký index. Jednoznačná data tedy chybějí.
Pro každodenní praxi je zapotřebí jednoduchých metod. Proto se postupně hlavní metodou posuzování obezity stal index počítaný z těch nejjednodušších možných tělesných údajů - hmotnosti a výšky. BMI (body mass index) - dříve Queteletův index byl přitom popsaný svým autorem už někdy v letech 1830-1850! Populární název BMI se objevil pro stejný vzorec až v roce 1972. Od 80. let se na dospělé populaci potvrdilo, že lze tento index považovat za dobré měřítko obezity. Od 90. let označila Evropská skupina pro dětskou obezitu (ECOG) BMI jako vhodný nástroj i pro dětskou populaci. Jako celoplošný skríningový nástroj pro snadný záchyt poruchy výživy a jako nástroj pro další sledování vývoje dítěte. Tento pohled je stále platný, nenechte se zviklat různými rádoby odborníky na internetu. Všechny světové pediatrické autority považují BMI za základní měřítko.
Zde vzniká druhý významný problém. U dospělých bylo možné snadno statisticky vztáhnout jednotlivé hodnoty BMI ke konkrétním zdravotním rizikům a stanovit dvě jednoduché hranice - BMI 25 pro nadváhu a BMI 30 pro obezitu s prokázaným vztahem k rizikům.
U dětí však nemůžeme určitou hodnotu BMI vztáhnout ke zdravotním rizikům, protože výskyt uvedených chorob je v dětském věku vcelku minimální. Pediatrie je ve svém principu obor preventivní, snaží se nemocem předcházet. My víme, že obezita zdravotní rizika nepochybně znamená, ale nevíme přesně, jakou úroveň BMI už máme považovat za rizikovou, kdy přesně je správné zahájit nějakou akci. Proto existuje po světě řada různých stanovených hranic a minimálně dva statistické přístupy.
Prakticky všechny národní populační studie a studie WHO používají percentilové vyjádření měřené hodnoty (např. BMI) ve vzorku populace v různém věku. Viz v úvodu uvedený graf. Například 85. percentil udává, že daná naměřená hodnota je u 85 % dětí stejného věku a pohlaví nižší než u sledované osoby a 15 % dětí ji má ještě vyšší. Křivky jsou samozřejmě statisticky částečně upravené - vyhlazené.
Jiný přístup zvolil TJ Cole v roce 2000 a jeho postup přijala mezinárodní skupina IOTF (International Obesity Task Force). Aby obešel fakt, že neznáme v dětském věku zdravotní rizika pro jednotlivé hodnoty BMI, hledal statisticky v populaci takové hodnoty, které projekcí dospějí v 18 letech k těm známým dospělým hranicím 25 a 30. Později byly doplněné křivky pro definici pásem hubenosti. Tento graf (IOTF) tedy neurčuje percentily v populaci, ale pouze hraniční křivky určující sledovaná pásma. Tento graf je většinou používaný v mezinárodních studiích mapujících výskyt nadváhy a obezity v různých populacích. Tím je zajištěno jednotné hodnocení.
V terminologii se používají hlavně dva výrazy - nadváha (overweight) a obezita (obesity). I v tomto není plná terminologická shoda. Klinické přístupy rozlišují tato dvě pásma, která odpovídají menšímu nebo většímu zmnožení tukové tkáně. WHO naproti tomu používá pro statistické účely jeden termín - nadváha - pro obě pásma (tedy vše od BMI 25 výše) a pojem obezita je jako menší podmnožina nadváhy.
Třetím velkým problémem je stanovení percentilových hranic těchto dvou pásem. V jednotlivých studiích je to stanoveno odlišně a proto je třeba tyto hranice vždy vztahovat k použité populační studii. V celosvětově zřejmě nejpoužívanějších tabulkách americké CDC 2000 jsou hranice 85. a 95. percentil. Tabulky WHO používají 85. a 97. percentil. Národní české grafy z roku 2001 udávají hranice 90. a 97. percentil. Národní německé mají rovněž 90. a 97. percentil. Národní britské používají 91. a 98. percentil. Již z tohoto přehledu je jasné, že mezinárodní srovnávání výskytu nadváhy či obezity je třeba posuzovat vždy obezřetně a soustředit se na to, zda byla použitá jednotná metrika, jinak to nedává smysl. Tento fakt se ovšem čtenář mnohdy v článku nedozví. Právě účel mezinárodních srovnávání byl hlavním popudem k vytvoření výše uvedených IOTF grafů a tabulek.
Posledním velkým problémem je sběr dat pro referenční grafy, které chceme používat. Vždy jde o nějakou dětskou populaci ve statisticky potřebném množství, z určité doby a určité lokality. Více homogenní a lokálně přesnější jsou národní hodnoty. V Česku máme historicky velmi dobře vedený pravidelný sběr dat, bohužel poslední proběhl v roce 2001. Bohužel klinikům schází podpůrné pomůcky. Máme tedy české grafy SZÚ, ale chybí volně dostupné moderní prostředky pro digitální zpracování pro elektronická média. Naopak tradičně vynikající a volně dostupný servis pro uživatele poskytuje americká CDC. Jejich grafy vycházejí sice ze smíšené americké populace, ale pro praktickou práci jsou dobře použitelné i v Česku. Nakonec ani česká populace už dávno není tak homogenní jako dříve. Velkým argumentem pro CDC grafy jsou nyní i nově zaváděné léky proti obezitě. Jejich přesné a pro lékaře závazné indikace k použití používají právě CDC definice.
Mezinárodní normy a grafy WHO i IOTF vycházejí z průřezové studie několika populací po celém světě. Výhodou je jistá univerzálnost výsledků, kritizovanou nevýhodou je fakt, že zahrnují rasově velmi odlišné populace - data jsou euroamerická, asijská i africká. Zatím nebylo rozhodnuto, která data by měla být považována za optimální. Rozdíly nejsou jistě zásadní, ale je třeba mít na paměti, že existují velmi rozdílné metriky a že je vše trochu relativní.
Způsoby hodnocení tělesných rozměrů se tedy v detailech celosvětově trochu liší, ale všichni jsou zajedno v názoru, že dětská nadváha a obezita je jednak problém individuální s jasnými riziky ohrožení zdraví daného jedince a jednak celospolečenský. Předpokládá se, že po roce 2040 bude mít obrovské dopady v dospělé populaci - od snížené pracovní schopnosti, přes obrovské finanční výdaje na zdravotnictví až po reálnou hrozbu zkracování lidského života.
Toto všechno jsou dobré důvody, proč obezitě dětí předcházet případně začít léčit již na samém počátku. Nebo snad ne?
Komentáře
Okomentovat
Rád diskutuji věcné argumenty. Neslušné, agresívní či jinak neuctivé komentáře mažu.